Dmitrij Mizgulin pokračuje i v této sbírce v linii své básnické tvorby, nepokrytě se hlásící ke klasickému odkazu ruské klasické literatury. Jeho verše jsou opět komponovány v charakteristickém rýmovém tvaru, dbajícím na rytmický takt a používajícím neokázalé jazykové vybavení. Pro autora je v tomto souboru příznačné, že se vedle běžných motivů pokouší dotknout i určitých časových paralel, skrz které nahlíží nejen do minulosti, ale pozoruje v nich i současnost. Staré schodiště je tak propojeno s obrazy dětství, paměť člověka se zase utápí ve zmatcích a chaosu dnešního světa a lidské pachtění je k ničemu, jestliže člověk neuvědomí, že především on sám je výtvor Boží. Mizgulin se rovněž zamýšlí nad fenoménem moci, která dokáže zdiskreditovat umělce, nad kontrasty racionálního a duchovního chápaní i nad vztahem k rodné zemi, v níž se ovšem mnohdy cítí jako v cizině. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz