Počátkem 20. století se v Praze přihodilo cosi výjimečného. Tehdy opěvovaný i zatracovaný kubismus, každopádně poslední vážně míněný moderní umělecký směr, zde utvořil svébytný proud. Mezi léty 1900 a 1914 se totiž domů vrátila řada talentovaných studentů z Vídně, ale i mladí umělci, kteří načerpali zkušenosti v Mnichově nebo Paříži. Obdivovali kubismus jako zcela nový pohled na svět i život, inspiraci jim poskytly spřízněné duše jako Pablo Picasso nebo Georges Braque. Zároveň hledali nové cesty, aby se oprostili od zbožné úcty vůči dosavadním tuzemským vzorům. Jejich avantgardní tvořivost se promítala nejen ve výtvarných dílech, ale rovněž v nábytku či užitém umění. Navíc hrstka odvážlivců přenesla slovník kubistických kompozic i do jazyka architektury. K nejvýraznějším osobnostem patřili Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman. Přestože jejich kubistické okouzlení trvalo jen krátce, vzniklo v Praze téměř padesát výjimečných staveb v kubistickém duchu. Tvůrci je navíc dokázali překvapivým způsobem začlenit do historického kontextu města, do ucelené řady stavebních slohů, které určují neopakovatelný genius loci ulic a náměstí. Většina z těch domů stojí dodnes a přitahuje zaslouženou pozornost. Pražská kubistická architektura je neopakovatelný umělecký fenomén evropského významu, symbol moderní doby. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz