Poezie Jaroslava Švadleny se nese v civilním projevu, který ovšem nepostrádá filozofické tendence. Autor se totiž více než zřetelně zamýšlí nad životní poutí, na jejímž konci by mohlo být vyrovnání s vlastním bytím, představované navíc i touhou po dosažení absolutní harmonie. Proto i svět, který Švadlena popisuje, se pomocí drobných lyrických útržků mění na místo, v němž člověk neúnavně hledá myšlenkovou jednotu, kde sice sleduje okolní vlivy a odlišnosti, ale ani to mu nebrání posuzovat věci a události kolem sebe z hlediska významové homogennosti. Ať už je lidské konání spojeno s dochvilností vemřít do štěstí, s úsilím alepoň drápkem zachytit se věčnosti či porozumět tomu nepoznanému a tajemnému, co se vznáší nad poslední existenciální kapitolou, všude tam je také rozprostřena snaha orientovat se v rozporuplnostech doby, meditativním způsobem definovat, co dobré je a co není a zároveň tímto způsobem mezi rozumem a srdcem nalézt rovnováhu. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze