I ve svých básnicky laděných prózách Jakub Deml dokazuje výjimečné postavení v kontextu české literatury. Na jedné straně se prokazatelně soustředí na vyjádření víry a naděje, na druhé však zaznívají existenciální obavy a úzkostné stavy. Deml se často situuje i do role společenského vyvrhele, intenzivně vnímá pocity pokoření a ohrožení, související s přítomností smrti, jejíž blízkost si neustále připomíná. Toto sdělení je například zřetelně obsaženo v cyklu Můj očistec, v němž Deml nejdříve pod vlivem umírání své sestry přemítá o otázkách života a smrti, zaroveň si však i všímá sepětí člověka s přírodou. Dostává se tak až do drásavých meditativních poloh, v nichž se prolínají snové vize se skutečným světem. Vzpomínka na Demlovu milovanou sestru ožívá rovněž v lyrickém dramatu Miriam, v němž Deml překračuje hranici komorního opusu a vytváří zároveň oslavu ženy v rozmanitých podobách. Moji přátelé jsou zase drobnými portréty rostlin a květin, které Deml potkává při svých toulkách po moravské krajině a v nichž nachází mlčenlivé společenství, představující symbol dobra a pokory. Kromě těchto průvodních znaků kladou Demlovy texty důraz i na duchovní hodnoty, jež napomáhají překonávat zlo a posunují člověka do oblasti vyšších sfér, v nichž převládá láska a harmonie. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz