Ondřej Hanus se ve své druhé sbírce představuje jako velký virtuos. Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. O své básně jako by se už ani nemusel utkávat s nějakými náměty, neboť se stále pohybuje ve světě jakýchsi základních, tj. prvních a zároveň posledních, daností poezie. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v meta-poezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Ano, dílem jde o poezii jakoby filologickou. Ale i přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra, dalšího z „valeryánů“ české poezie. Štěrbinami jazykových siluet prosvítá Hanusovo jihočešství, zejména připoutání ke krajině, ba snad až jakési schoulené venkovanství. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš. Báseň není jen jistotou, matečně záchovnou a vzývanou… Tedy přístřeším a modlou; je i stavem znejistění, hrábnutím do prázdna. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz