V historickovojenské monografii zkoumá autor základy vojevůdcovského umění polního maršála M.I. Kutuzova, který r. 1812 rozdrtil Napoleonova vojska svou strategií; ta na rozdíl od Napoleonova principu "generální bitvy" spočívala v kombinovaném použití obranné bitvy, záměrného ústupu a rozhodne protiofensivy. Při zkoumání příprav k protiofensivě ukazuje autor, jak Kutuzov dovedl do vítězství zapojit široké lidové masy, zbavit postupně Napoleona početní převahy, vytvářet strategické zálohy, organisovat partyzánské hnutí, provést v průběhu bojů organisační přestavbu armády a uplatnit v rozhodující fázi protiofensivy rozsáhlou manévrovou činnost se stále vysokým tempem, spojovat aktivní formy velkorysého pronásledování s početnými údery proti nepříteli. Autor ukazuje, jak byla více než sto let na západě šířena mylná theorie o pasivní kutuzovské strategii a jak velká zásluha o správné ocenění Kutuzovova vojenského umění přísluší J.V. Stalinovi. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR