Verše z tohoto souboru vznikaly v letech 2009-2011, v posledním období Jirousova života, kdy autor často podnikal cesty za svým přítelem, slovenským literátem Erikem Jakubem Grochem, sídlícím v malé obci Uloža nedaleko Levoče. Právě tady nacházel Jirous prostor pro vnitřní zklidnění, pokoru a rozjímání, v němž se už pohyboval náznak a předtucha definitivního odchodu. Obrazy lidských konců se objevují hned v úvodní básni, kdy návštěva židovského hřbitova evokuje přízrak holocaustu. Autor ale dokáže také odhalit skrytou tvář svého nitra, ve kterém náhle zaznívá vřelá citová proklamace. Je mu blízká nostalgická vzpomínka na svatojánskou noc, strávená o samotě kdesi u splavů berounčích, v paměti se mu vynořuje francouzský herec Gérard Phlilp v nezapomenutelném Fanfánovi i portrét zesnulé básnířky Violy Fischerové. Jirous v sobě nosí až bluesový stesk a smutek a najednou si uvědomuje, jak krátká je lidská existence, neboť život tak rychle ubíhá jak básně / které jsme nezapsali. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz