Druhá část triptychu, uspořádaného z díla Vítězslava Nezvala, pokračuje jeho skladbami a sbírkami, jež byly vydány v průběhu třicátých let minulého století. Je to období, kdy Nezval tvořil pod vlivem surrealistického hnutí a jeho styl odrážel především záznam myšlenek a představ, tryskajících z podvědomí, jimž se dostalo souhrnného pojmenování automatické texty. Řetěz Nezvalových asociací byl zahájen sbírkou Žena v množném čísle (1936), v níž jsou autorovy vize propojeny s obrazem ženy jako symbolu krásy a dokonalosti. Nezval dokázal rozpoutat v tomto díle hlubokou imaginaci, která ho dokonce v jednom případu přivedla i k netradičnímu zpracování konkrétní bliblické předlohy. Ještě v témže roce (1936) publikuje Nezval další opus Praha s prsty deště, v němž se vyznává ze svého vztahu ke stověžatému městu, zastavuje se na jeho jednotlivých místech a pozoruje vizuální proměny, k nimž dochází třeba za večerního šera, při slunečním svitu či za deště. V Absolutnín hrobaři (1937) se pak Nezval pokusil o sblížení výtvarného a literárního projevu, jež mu umožnilo sledovat tehdejší svět vyhraněným pohledem, obohaceným o fantaskní, bizarní tvary a podoby. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz