Jaromír Šavrda napsal tuto knihu během svého druhého nedobrovolného pobytu v ostravském vězení. Zachycuje v ní poslední chvíle před zatčením, po němž strávil poměrně dlouhou dobu ve vazební cele. Líčí své absurdní obvinění z nepovolené výdělečné činnosti, která spočívala v tom, že profesionálně, avšak bezplatně radil svým přátelům a známým, jak se mají chovat před soudem. I když se toto nařčení ukáže jako zcela vykonstruované, musí záhy čelit mnohem horší obžalobě, která se tentokrát týká jeho údajné protistátní činnosti. Po domovní prohlídce jsou mu totiž zabaveny rukopisy, psací stroje i některé samizdatové tituly. Nezbývá mu nic jiného, než aby se důstojně a s rozvahou bránil režimu, který ho potřebuje za každou cenu umlčet a dostat za mříže, a to hlavně z toho důvodu, že se snažil neúnavně šířit svobodu slova. I přes značně neuspokojivý zdravotní stav je však autor v předem prohraném boji odsouzen na dva a půl roku. Šavrda dále téměř dokumentární formou popisuje ponurou atmosféru v tehdejších nápravných zařízeních nebo i životní příběhy svých mnohdy svérazných spoluvězňů... Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz