Proč zanechal Sigmund Freud své sestry roku 1938 ve Vídni svému osudu – jisté smrti? Na to se pokouší odpovědět makedonský spisovatel, který studoval mj. v Praze, jehož román byl přeložen do 25 jazyků a získal za něj Cenu Evropské unie za literaturu.Ukázka z textuV těch měsících po odjezdu nám někdy telefonovaly Marta a Anna a říkaly nám, že Sigmund prodělal další operace dutiny ústní, že se uzdravuje, nemůže však mluvit. Rakovina mu tak poškodila sluch, že se s nimi dorozumíval psaním. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme byli dětmi a kdy mě bratr učil psát. Marta a Anna nám řekly, že bydlí v hezkém domě na tichém londýnském předměstí, a neustále nás ubezpečovaly, že Sigmundovi přátelé dělají vše, abychom my, jeho sestry, dostaly výjezdní víza z Rakouska. Pak s nimi budeme moci bydlet v jednom domě. My čtyři jsme se naučily žít se strachem. Nebyl to strach ze smrti, nýbrž z utrápení. Musely jsme na rukávech nosit Davidovu hvězdu, aby byly dodržovány všechny zákazy, které platily pro všechny Židy. Nesměly jsme už chodit do divadla, do opery, na koncerty. Nesměly jsme chodit do restaurací a do parků. Nesměly jsme jezdit v taxíku. Mohly jsme jezdit tramvají, ovšem pouze v zadním voze. Směly jsme vycházet z domu, ovšem pouze v přesně stanovených hodinách. Telefony jsme měly vypnuté. Mohly jsme užívat jenom dvě pošty ve městě. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz