Po dobu dvou let, než byla roku 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Azar Nafisiová ve svém teheránském domě tajné týdenní debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících. Autorčino mimořádně působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu. Kniha vynesla autorce po svém původním vydání v USA řadu literárních cen, přes dva roky figurovala na žebříčku bestsellerů deníku New York Times a byla přeložena do více než třiceti jazyků. Originální dílo na téma vztahu mezi životem a literaturou. Výmluvné svědectví o moci literatury a o tom, jakým útočištěm před ideologií se může stát umění těm, kdo žijí pod vládou tyranů. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz