Korespondence 1983–1989. Intenzivní korespondenci obou adresátů skrze železnou oponu (Prečan žil v letech 1976-1989 v tehdejším západním Německu, Havel v Československu ) usnadnila pomoc diplomatů působících v Praze, především Němce Wolfganga Scheura a Kanaďana Petera Bakewella. Kromě 244 dopisů, které si Havel s Prečanem vyměnili v letech 1983–1989 (Prečan jich napsal 113, Havel 131 – zabírají 630 tiskových stran), jsou v knize otištěny dva jejich dopisy z přelomu let 1978–1979. Na 140 stranách tematicky uspořádaných příloh se v knize uveřejňují dokumenty s korespondencí těsně související: mimo jiné Havlova korespondence s Josefem Škvoreckým ohledně vydání knihy Dopisy Olze, s Pavlem Tigridem (čtyři dopisy z roku 1984) a s Jiřím Pelikánem. Knihu uzavírá studie historika Jiřího Suka Společně pro Chartu 77, nezávislou kulturu a svobodné Československo. Podle Suka patří dopisy Václava Havla a Viléma Prečana k nejdůležitějším a nejzajímavějším pramenům dokládajícím systematické spojení domácí a exilové rezistence v čase Charty 77. O čem si ti dva psali, někdy v dlouhých dopisech, jindy v krátkých vzkazech, ale skoro vždy ve spěchu, v časové tísni, která nedovolovala stylizaci? V mnoha dimenzích tu vyvstává obraz „československé agendy“: vzájemná informace o problémech disentu z jedné a exilu z druhé strany, dojednávání a pokyny o tom co zařídit, co uveřejnit v zahraničí, co obstarat pro potřeby „domova“. Střídají se s úvahami o dějinách, o diskusích i osobnostech v prostředí disentu a exilu. Dočítáme se o tom, jak vznikaly Havlovy hry a další texty, jak se s nimi pracovalo v zahraničí, pozorujeme zrod dvou sborníků Havlových úvah a esejů – O lidskou identitu (1984) a Do různých stran (1989). V úhrnu je to dosud nejpodrobnější svědectví o tom, co učinilo z Václava Havla vůdčí postavu disentu, opozice, a nakonec občanského hnutí za svobodu a demokracii pro všechny, že to nebylo jen jeho svobodné a osvobozující slovo. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz