Devět elegických zpěvů se vztahuje k básníkovým situacím, jež prožíval od února do dubna r. 1941. Jsou výpravami za bolestí, vyvolanou pomíjivou povahou lidské existence a nezbytností zániku; zaznívají tesknotou člověkova osamění, z jehož kruhu básník dosahuje po snové vidině domova a snaží se nalézt smysl našeho, leč námi nevoleného bytí : "a řekl zvolna : Počítám tu něco. / A nevím proč, a nevím ani kterak. / Ale já musím. Slyšíš? Musíš také."A louče se se vším, co jej opustilo, zjišťuje : "tu ale cítím, že jsem stále plný / opustivšího, pranic nezmizelo, / dotkni se, chceš-li. nahmátneš, jak trvá / všeliká hrůza a všeliké štěstí ..." Zdroj anotace: Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně