Když jsem plul jako kluk na prkně po Botiči v pražských Vršovicích, ani ve snu mě nenapadlo, že budu námořníkem. Proč taky? V dávných dobách nám moře patřilo jen krátkou dobu a to ještě zásluhou kupce Sáma. Po vojně jsem se náhodou dozvěděl o našich prvních námořních lodích – o Republice, Lidicích, Dukle. V tu dobu jsem byl sám jako kůl v plotě. Rodiče, oba ještě mladí, umřeli a tak se uskutečnilo první formulářové spojení s Čechofrachtem Praha, předchůdkyní České námořní plavby. Nikoho jsem tam neznal, ve straně jsem nebyl a tak utíkal čas a já stále čekal a čekal… Až jednoho podzimního dne přišel telegram – přijeďte na podnik, jste naloděn! Jako člen strojních posádek jsem putoval přes moře a oceány s Republikou, Lidicemi, Duklou a s anglickou osobní lodí „Highland Princess“. Nejzajímavější na mém putování světem byla setkání s docela obyčejnými lidmi a jejich zvyky. Stejně se chlubí domorodý rybář na Srí Lance jako náš rybář u třeboňského rybníka – jen úlovek je jiný. V důchodu školím obsluhy tepelných a tlakových zařízení a ve volném čase se snažím psát. Při psaní nepoužívám jména lodí, vždyť jsou jako ženy, některé štíhlé, jiné široké, malé nebo dlouhé, ale pro všechny námořníky jsou ty nejlepší a nejkrásnější. Nezáleží tolik na názvu, ale na ocelové duši a motorovém srdci, kterému posádka bezmezně věří, že je i z té nejhorší bouře dostane. Věří také „starému“ z Boží milosti kapitánu lodi, že všichni společně doplují tam, kam mají namířeno… Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz