Vladimír Janovic se ve svých sbírkách většinou představuje jako básník, který dokáže svým veršům dodat filozofické podobenství, jehož poselství je postaveno na putování po krajinách paměti, v nichž si vybavuje utkvělou představu ztraceného ráje. Tento základní duchovní rozměr autor neustále prohluboval: vkládal do něho nejrůznější mytologické i biblické prvky, které ovšem na druhé straně dovedl zpracovat jako křehké lyrické reflexe. Vznikla tak svébytná intimní poezie, inklinující po formální stránce ke klasickému, melodickému tvaru, jenž je na mnoha místech upraven do pravidelného rýmového schématu. Janovicovy milostné strofy jsou také poznamenány láskou k blízkým lidem, jejichž příběhy komentuje na pozadí svého vlastního osudu. Nalezneme v nich i odrazy magického pražského světa, jenž je vykreslen s hlubokým zaujetím. V neposlední řadě se však tento autor, a to zvláště ve své pozdní tvorbě, obrací k tesklivým a nostalgickým tónům: snad se těmito prostředky pokouší vyjádřit mnohdy až meditativním způsobem citové proměny ve vlastním životopisu. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz