Kremličkův nový opus shrnuje pouhých čtyřiadvacet básní, rozčleněných do devatenácti částí. Toto záměrně zvolené megalomanské pojetí autorovi umožnilo, aby celou sbírku v tomtéž duchu zakončil, a sice básní Megalopolis, která je jakousi niternou vzpomínkou na hudebníka Mejlu Hlavsu a zároveň i zamyšlením nad bezradností současného světa. Podobných úvah a odkazů lze nalézt v tomto souboru více než dost: zdá se, že Kremlička vede neustálý rozhovor se jsoucím časem, v němž je však nashromážděno množství nejistot, pramenících z nepříjemného poznání některých historických souvislostí. I z tohoto důvodu se autor třeba vrací k motivům atomových bomb svržených na Hirošimu, dále vypráví epizodu s fízlem, který ve své bezbřehé tuposti podává hlášení o někom, kdo prodal v antikvariátu naučný slovník, / protože jsou v něm nepříznivé dějiny nebo se děsí města hrůzně pravoúhlého, kde jsou jenom kontroloři. Proti těmto tendencím však Kremlička nachází i několik pevných bodů: patří mezi mezi ně například rokenrolová hudba, láska nebo poezie. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz