Jeden z prvních románů kirgizské literatury, která po staletích ústní lidové tvorby se teprve za sovětské vlády rozvíjí. Jednoduchá dějová zápletka z Velké vlastenecké války (mladá dvojice je rozloučena hochovým odchodem na frontu, odkud se po dvou letech Žapar vrací jako invalida a odchází pracovat do kolchozu jako ředitel školy, Žamila vítězně překonává období nejistot, má-li i nyní dodržet slovo dané Žaparovi) je podkladem k vylíčení, jaký pokrok učinil za sovětské vlády dříve negramotný kirgizský lid, a jak kolektivisace zemědělství, rozvíjející se průmysl a kulturní život ve městech i na vesnicích jej činí rovnocenným ostatním národům Sovětského svazu. Zdroj anotace: NKP