Hana Zagorová patří již řadu let k nejoblíbenějším interpretům na české hudební scéně. V nemalé míře k její oblibě přispívá i většinou nadprůměrná úroveň písňových textů, které si zpěvačka mnohdy i sama píše. Autorka sází v těchto útvarech hlavně na silný citový náboj, jenž se pohybuje v několika rovinách: především je zde často skloňován v podobě lítosti, samoty a opuštěnosti, ochladnutí a nedorozumění, ústícího až do stadia definitivního rozchodu. Právě těchto pasážích, které jsou podbarveny charakteristickým projevem, v němž dominuje přesvědčivé zaujetí danou tématikou, dosahuje Zagorová u posluchačů největšího úspěchu a odezvy. Identické náměty obsahuje i autorčina poezie, jejíž reflexe se rovněž odehrávají v intimních polohách a rozehrávají tak její další variace na svět, v němž vůně polí, ohňů jiskření a dým / pod kůží nám doutná, / než je deště loutna / uhasí. Zdroj anotace: MLP