Jan Koblasa promítá do své výtvarné tvorby silné expresivní cítění a existenciální filozofii, takže nepřekvapí, že se tyto prvky objevují i v jeho literárních opusech. Verše mu slouží především k tomu, aby vyjádřil svůj životní pocit, týkající se konkrétního člověka a jeho osudu. Snad proto píše Koblasa nejčastěji (a patrně i nejraději) o své práci, tedy o tom, jak se z beztvaré hmoty vynořují sochy, jak je nutné pro ni najít tu pravou - zaříkací formuli - vzrušit hmotu natolik - až se rozzáří, aby jí v závěrečné fázi proběhlo lehounké něžné zazáření zachvění - ne nepodobné sladké mdlobě opojení. Avšak Koblasovy texty se nezabývají pouze uměleckou profesí: nalezneme v nich například trpký komentář exulanta, jemuž více než dvě desítky roků brání navštívit domov po léta zadrátovaný východ / zabetonovaný / hlídaný přede mnou zuřivými psy / minovými poli / na mne cvičenými mládenečky v khaki / ve zbrani. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze