Základní východisko Gellnerovy poezie tvoří ironické reflexe, většinou zasazené do prostředí šantánů, kaváren a pivnic, nebo obrazy nočního života na městské periferii. Tato atmosféra Gellnerovi umožňuje, aby nekonvenčním způsobem popsal svou dychtivou, nezkrotnou touhu po lásce, narážející na tragickou banalitu milostných a intimních vztahů. Témata autorovy lyriky tedy neustále odrážejí jeho neuhasitelnou žízeň po životě, jež vedle bezuzdného veselí či citových slastí přináší i hořkou vůni deziluze se zárodky rezignace nebo zklamání. Gellner záměrně komponuje své texty ve tvaru šansonů nebo kupletů, jež dýchají nejen maloměstským prostředím, ale i atmosférou rodících se velkoměst, Vídně a Prahy. Navíc v sobě nesou myšlenky a ideje, které se staly výrazem určité protispolečenské revolty. Své básně píše Gellner často až v cynické podobě, v níž se soustředil na pravdivou, místy až bolestnou osobní zpověď, jež ho právem postavila do čela anarchistické literární bohémy počátku minulého století. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz